THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začněme malým exkurzem do historie. Pamatujete-li éru pražských trashujících řezníků z KRYPTORu, jistě vám něco řekne i jméno bubeníka Pavla Konvalinky, který v kapele působil v době jejího největšího laufu kolem alba "Greedpeace" a projektu LEPROCIDE. Posléze své kroky namířil až na opačný konec Zeměkoule, ovšem ani u protinožců nezahálí a jako člen „Černého veličenstva“ nám předkládá třískladbovou ochutnávku ze stejnojmenného dlouhohrajícího debutu, který by měl v brzké době (v kuloárech se šušká něco o konci letošního roku) následovat.
Pokud jste doteď z australské melodicko-metalové scény registrovali pouze v manowarovských pózách zastydlé heavíkaře PEGAZUS či na progresivní vlnu naladěné VANISHING POINT, jsou právě BLACK MAJESTY horkým tipem pro vaše ouška k rozšíření obzorů o „klokaní“ scéně. Navíc, když ex-zpěvák z prvně jmenovaných (dnes EYEFEAR) pohostinsky pěje v písni "Guardian". Vraťme se ale k nahrávce. O zvuk se bát nemusíme, starost o něj si na svá bedra vzal Endel Rivers, původem z Estonska, což je v Austrálii zřejmě hojně vyhledávaný producent, když jeho opasek zdobí skalpy skupin jako jsou SUPREMACY, ENTER TWILIGHT, AMETYST a spousty dalších. Hudba samotná pak svoji drtivou většinou spadá pod škatulku svižného power metalu. Poměrně osobitého, nutno dodat jedním dechem, pozor snad jen na dvou, třech místech (kupříkladu bridge již zmiňovaného „Strážce“) na přílišnou podobnost kytarových harmonií s HELLOWEEN a jejich pozdějších klonů, dejme tomu EDGUY. Když už začínáme s negativy, zpěvák John Cavaliere by se hlasem neměl tlačit do těch nejvyšších poloh, kde jeho falzet zní téměř neposlouchatelně, protože ve středních polohách je mnohem více „doma“ a nabírá i docela zajímavé zabarvení. A pozitiva? Nepochybně převažují. Dokonce by se dalo napsat, že dva předcházející rýpance jsou proti nim pouhým plácnutím do vody. Od úvodní "Fall Of Reich", od prvního ostrého riffu až do konce hrací doby disku žene totiž bicí artilerie celou mašinu nekompromisně vpřed, dva šlapáky si téměř neoddechnou. Pestrá hra škopků je zřejmě největší devizou BLACK MAJESTY. Kytary přehnaně neexhibují, ovšem svůj prostor dostanou, bez obav. Skupina pracuje s poměrně velkou délkou skladeb, každopádně je natolik zkušená, že nudu nepřipustí za žádnou cenu. Střídá tempa, motivy, pracuje s dynamikou. Tak by to mělo vypadat a výsledek se moc dobře poslouchá.
„Ochutnávka tedy slušně navnadila a hodně podařený start sympatické družiny by mohlo pokazit snad jen přílišné rozmělnění nápadů a jejich utopení na delší ploše celého alba. Chci ale věřit, že se tak nestane, skupina ustojí i plnohodnotnou stopáž a nahrávka dojde zasloužených poct. Více podobně nadaných debutantů!“. Tak pravil Darkmoor a poslední písečné zrnko dopadlo na dno přesýpacích hodin. Čas se zastavil a stojí. Čeká…
Sympatičtí Australané mají pro našince zajímavost v podobě Pavla Konvalinky (ex-KRYPTOR) za škopky. Není to ale zdaleka jediné jejich plus. Svižný a v rámci stylu aranžérsky bohatý materiál staví na power metalových základech a dvacetiminutová ochutnávka tak nepostrádá tempo, dynamiku a nenudí. Uvidíme s čím přijdou na stejnojmenném dlouhohrajícím debutu.
7 / 10
John Cavaliere
- zpěv
Hanny Mohamed
- kytara
Steve Janevski
- kytara
Joe Fata
- basa
Pavel Konvalinka
- bicí
hosté:
Danny Cecati
- zpěv
Pep Sammartino
- klávesy, sbor
Endel Rivers
- klávesy
Cory Betts
- basa
1. Fall Of The Reich
2. Guardian
3. Beyond Reality
Sands Of Time (2003)
Sands Of Time (promo) (2002)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 20:32
Produkce: Endel Rivers
Studio: Palmstudios Melbourne, Austrálie
dobrý počin-nejlepší placka je Silent Company, ta se jim fakt povedla
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.